Hrob básníka

Hrob básníka
Arcaran

Smrt je vysvobození, nikoli trest,
ucítil básník na srdci šelest.
Ostrou dýku v rukou svíraje,
spatřil kapky vlastní krve.

Nevydržel tlak okolí,
všechno bylo z jeho hlavy,
stál sám, oči slzely,
tělo padlo do trávy.

Pod drny, kameny a zeminou
duše se s tělem rozloučila,
teprve léta jdoucí odhalila,
proč lidé kol toho místa pláčou.

Jeho verše odešly spolu s ním,
láska ze sonetů žije s jiným.
Dýkou z balad podepsal si ortel,
ortel smrti, z níž ho strach přešel.

Již dávno nikdo netuší,
kde hrob básníkův se skrývá,
lidé zapomněli, proč brečí,
žal se štěstím se překrývá.

Pro ty, kdož vzpomenou si zapálit svíčku,
bude tančit ohně plamen,
při zpěvu větru, lesa, ptáčků,
nikdy nezmizí náhrobní kámen.