Sochař

Sochař
Arcaran

Torza tesal do mramoru,
inspirován Římany,
předal tváře kamenu,
pro lidi i bohyni.

Tváře sochy získaly,
leč chyběla jim duše,
měly prázdné pohledy
stále stejné v čase.

Sochy ztrácely svou krásu,
sochař zchudl, prodal dům,
v jeskyni pak svou múzu
vtiskl do těl vápencům.

Oči hledí ze stěny,
nad nimi visí krápníky,
jako dítě štěstěny
září mezi stalaktity.

Jen jediná socha zůstala
po mnoha staletích, mnoha válkách,
ta v jeskyni tesaná,
dodnes stojí uvězněná, oči v slzách.

Múza pohřbena v mramoru,
dnes obrácena v prach,
dostala nejryzejší podobu,
když zmizela z hlav.

Múza uvězněná v jeskyni, živá,
nesmutní kvůli vězení,
ruka vedená citem, jež ji stvořila,
na světě dnes není.

Uvěznil sochař svůj cit do stěny,
uvolnil emoce, které ho tížily,
socha dnes pláče, slzy mažou tvář,
stále oslňuje její krásy zář.